9.) Odhalení

8. ledna 2012 v 17:26 | Andy&Nika |  Jen kapku krve
Je fakt, že tu dlouho nebyla :)

Několik dalších dní jsem si dala trochu pauzu. Chodila jsem jen na lov. Došlo mi, že to opravdu potřebuju, neobejdu se bez toho a abych alespoň trochu klidnila své touhy po lidech,musím být nakrmená. Nerada přiznávám to, že si zvykám. Nezvykám. na tohle si nezvyknu. Sát krev z těch malých tvorů ať mám sebevětší potřebu.Po dlouhé době jsem si došla zase na hodinu z mytologie.Nick byl překvapený,že mě vidí.Jen jsem mu kývla na pozdrav a usadila se na obvyklé místo.
Vnímala jsem všechno, co profesor řekl a když dávnou legendu ukončil, bez emocí jsem vstala jako všichni ostatní.,,Chtěl bych s váma mluvit." Oslovil mě.Držel si ode mě odstup na dva metry. "Jistě.."řekla jsem klidně a on tedy počkal, dokud se místnost nevyklidí. ,,Vím,o co tady jde.." Řekl."Ano?"zeptala jsem se nezávazně.,,Ano." Přikývl.,,Dáte si?" Nalil do skleničky hustou rudou tekutinu."Ne děkuji."řekla jsem ještě poněkud klidně. Ale v duchu jsem vybuchovala. Ta touha spalovala mé celé tělo a já měla obrovské nutkání udělat krok v před.Pokrčil rameny.,,Měla by jste vědět,že nejste tak neprůhledná."
"To zajisté. Bohužel, nijak to neovlivním."posadila jsem se zpátky a suveréně dala nohu přes nohu.,,Měla by jste si alespoň dávat pozor,když se napijete.Zůstávají po vás důkazy,které já nebudu zametat navždy." Dal mi sklenku přímo před nos."Nejsem vrah, žádného člověka jsem nezabila."kousla jsem se do rtu. "Ale to se může změnit, pokud tu sklenici ihned neodstavíte do bezpečné vzdálenosti."zasyčela jsem až se podivil on sám.,,Musím jít." Zvedla jsem se.,,Chci vás poprosit,jestli by jste o mě mlčel."
"A myslíte, že by mi někdo věřil, že na mé přednášky chodí upírka?Ale prosím vás."mávnul rukou.Vyšla jsem ze třídy strašně zmatená.On ví kdo jsem a nebojí se mě. Jedno ale vím jistě, už žádní lidé.
,,Otevři!" Bouchal na dveře.Tři dny jsem nevylezla ven,za kapku krve bych dala cokoliv.A už hodinu bouchal na mé dveře. Nemám odvahu je otevřít.
"Nicku běž pryč!"zakřičela jsem přes dveře.,,Nepůjdu,jenom mi otevři!" Zakřičel zpět. Zničeně jsem si povzdychla a otevřela dveře. Přišel až sem, tohle není vůbec dobré.,,Ty tu nemáš co dělat." Řekla jsem se sevřeným hrdlem. "Chci s tebou mluvit."vletěl do dveří. Ani na okamžik nezaváhal. Pro všechny případy jsem měla otevřena všechna okna, včetně balkonových dveří.,,Tak mluv." Nasucho jsem polkla. "Přemýšlel jsem...."načnul a já pozvedla obočí. Kousnul se do rtu a mírně zatřepal hlavou až se mu jeho kudrlinky roztřásly. Sledovala jsem každý jejich pohyb, jen abych nemusela myslet na cokoliv jiného.
,,Chci abys mi řekla,co se děje." Řekl."Do tohodle toho ti nic není Nicku, řekla jsem ti dost jasně, aby jsi za mnou už nechodil."odsekla jsem možná až příliš nevrle.,,Ale já se jen tak nevzdávám." usmál se."Ne, ale tady je tvá vytrvalost zbytečná."vydechla jsme úzkostlivě. Chvíli bylo naprosté ticho a já slyšela dělníky jak na konci ulice něco opravují. "Vím co to je, ale chci to slyšet od tebe."řekl tiše.,,Prosímtě,nejspíš je to jen tvá bujná fantasie." Zavrtěla jsem hlavou. "Slyšel jsem váš rozhovor."řekl a mě se překvapením rozšířily zorničky. Slyšela jsem někoho chodit po chodbě, ale tentokrát tam byl takový hluk a já....mysela jsem jen na ten hrneček.,,A co chceš teda slyšet?" Zvedla jsem se ze židle a přesunula se do rohu."Pravdu, chci, aby jsi mi to řekla, chci to slyšet od tebe!"řekl bojovně. Lepší mu to říct teď, než aby si začal domýšlet něco absolutistického. Ale vždyď tohle všechno je absolutní. "Fajn."vydechla jsme a šla ke dveřím. "Pojď se mnou."řekla jsme jen a šla k jeho autu. Sama jsem si sedla na místo řidiče a neobtěžovala jsem se ani připásávat.,,Kam jdeme?" Zeptal se překvapeně.,,Někde,kde nás nikdo neuslyší."
Nic víc na to neřek. Stejně ví, že bych mu teď neodpověděla. Pedál jsem stlačila až k zemi a auto se rychle rozjelo. Už bylo šero a tak jsem ani nezapínala světla, viděla jsem bez nich.,,Chceš nás zabít?" Zasyčel.,,Když víš,co jsem,tak sis měl o mě taky něco zjistit!"
Najela jsem na dálnici a předjížděla jedno auto za druhým, ale moc jich nebylo. Jízda pro mě byla moc vzrušující, nejela jsem tak rychle, jak dokážu běžet, ale bylo to...zvláštní. Odbočila jsem prudce do prava, abych sjela na mýtinku za kterou byl les.,,Vystup si!" Přikázala jsem mu.Chtěl oběhnout auto a otevřít mi dveře,ale byla jsem rychlejší.Šla jsem do lesa a slyšela jeho tichounké kroky za sebou. Když jsem vstoupila na jeho kraj, všechna zvířata prchla. Ptáci odletěli a ti pomalí se krčili ve vysoké trávě a spadaném listí. Báli se mě.I Nick to zpozoroval.Jindy by asi tak pozorný nebyl,ale dnes si všímal i maličkostí.Zastavila jsem se a jeho kroky taky ustaly. Chvíli jsme byli oba ticho, ale zdálo se to jako věčnost. "Bojí se tě?"zeptal se tiše. "Bojí."řekla jsem klidně, ale stejně se neotočila. "Proč?"stejně tichý, sametově líbezný hlas.,,Protože já jsem pro ně predátor.Oni vycítí nebezpečí,stejně jako já."
"Jsi.."přesně vím, co chtěl říct, ale skočila jsem mu do řeči. Nechci to slovo slyšet. "Jsem a proto by ses měl hnedka pakovat a odjed pryč."řekla jsem tiše.,,Nebojím se."Řekl statečně.Zase byl u mě o trochu blíž. "Tady nejsme ve filmu o třpytícím se Edwardovi Nicku."zavrtěla jsme absurdně hlavou a přesně tuhle část jsem si vybavila i v tom filmu. Edward, Bella, stojí v černém lese a ona řekne že je upír...no bože, to je drahot.,,Ale je to moc...zvláštní na to,aby to byla pravda." Povzdechl si. To mě trochu pobouřilo. Jediný pohyb a on byl uvěznětý ke stromu a já svírala jeho krk. "Tak jak je pro tebe jednoduché roztrhat papír, pro mě by bylo, roztrhat tebe."zavrčela jsem.,,Tak proč jsi to už neudělala?" Usmál se.Sice trochu křečovitě,ale ten jeho úsměv mi lezl na mozek."Protože se snažím nebýt jako monstrum."zašeptala jsem.,,Tak nebuď." Z jeho úst to znělo tak jednoduše,jako by prostě šlo zapomenout na tu spalující bolest v krku."Ty nevíš jak to bolí, jak moc bych chtěla.."obličej se mi stáhl bolestí a já ho opatrně pustila.,,Teď prosím nasedni do toho auta a odjeď co nejdál." Řekla jsem vyrovnaně."Neodháněj mě, proč se o to snažíš, když víš, že stejně neodejdu."když jsem se nadechla, zacítila jsem jeho voňavý dech, bohužel nejen ten. Proto jsem šla dál do lesa. neodejde on, odejdu já. "Tak se tomu postav čelem!"zavolal tvrdě z dáli, ale já ho slyšela jasně a ostře. "Já čelem?"vykřikla jsem už rozzuřeně. Vytáčí mě, ale to už je jeho mínus.Stačila chvilička a já byla zase těsně u něj.Tak těsně,že jsem nejen slyšela,ale i cítila jeho srdce."Běž pryč."řekla jsem už zoufale a zavřela oči. "Ale proč?"jeho hlas zněl najednou tak rozněžněle. Hladil mě po tvářích. Nebyla to jen jeho lidská vůně, která mě k němu tolik táhla. "Nevidíš co jsem?Hnusím se sama sobě, jsem odporná stvůra, který by nejradši každému prokousla krk. Podívej se na mé oči..."otevřela jsem je a spolu s ním vypustila i slzy.
,,Viděl jsem je,už v ten večer,vzpomínáš?" Usmál se.Jednu slzu mi opatrně setřel.,,Jsem hladová a dlouho se ovládat nedokážu."
"Tak proč se..."nejspíš se chtěl zeptat proč se nenapiju. "Z trucu....proto jsem tak dlouho zavřená. Jindy jsem v noci tady. Ach je tak odporné vražit zvířata."schovala jsem si obličej do dlaní a rozplakala se naplno. Všechno tohle byla nesnesitelná tíha, která dopadala na má bedra.,,A co když bych ti to dovolil?Pak by to bylo z mojí vůle." Řekl.Překvapeně jsem k němu zvedla pohled.,,Víš vůbec,co mi tu nabízíš?" Zavrtěla jsem absurdně hlavou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama