8.) Záchrana

8. ledna 2012 v 17:25 | Andy&Nika |  Jen kapku krve

Na několik okamžiků jsem přestala dýchat. Zůstanu navždy taková? Navždy mladá, osmnáctiletá bez jakéhokoliv kroku vpřed, nestloustnu, neschudnu, nezestárnu. Nebudu mít žádné vrásky, nebudu mít rodinu..,,Měla bych si odskočit." zvedla jsem si a vzala si svojí tašku. Říkal něco dalšího, ale já už se tam nevrátila.,,Co to se stalo,proč jsi utekla?" Chytil mě někdo za rameno.Byla jsem tak rozrušená,že jsem ani nepostřehla,že jde za mnou. "Nic, chci jít domů."odsekla jsem jemně.,,Můžu tě alespoň odvést?" Pohladil mě opatrně po ruce."Zvládnu to díky."chtěla jsme odejít, ale zase mě zadržel. Tak pevně, ale kdybych sebou cukla pořádně já, možná by ho to odhodilo až támhle na tu zeď. "Není ti zima?Nechceš aspoň bundu?Máš studené ruce."sundával si svou bundu.Přehodil ji přeze mě a já se do ní zachumlala.Bohužel,žádná změna,jen jsem měla blíž jeho vůni. "Tak mi aspoň dovol doprovodit tě, to mi přece nezakážeš."řekl mile a já teda kývla.,,Pojď ale tudy,budeme tam rychleji." Otočila jsem se čelem do tmy.Byla tak hustá,že ani já jsem zkrz ní neprohlédla. "Nevím jestli je to bezpečné.."zaváhal, ale na konec kývnul a srovnal se mnou krok.Pořád se někde otáčel a zakopával.,,Nevidím na cestu." Zamumlal. S obrovským sebezapřením, jsem svou ruku zahákla za tu jeho. Viděla jsem daleko lépe..,,Jaktože ty vidíš?" Zeptal se a trochu škobrtl."Jako malá jsem jedla hodně mrkve.!"zasmála jsem se.,,Mooc vtipný." Zavrtěl hlavou."Díky, to byl záměr."kývla jsem hlavou.Zrychlila jsem krok a za chvíli jsme z té uličky vylezli.,,Řekni mi něco.." Otočil si mě k sobě."ANo?"zamrkala jsem, aby se čočky dostaly na správné místo a nesklouzly.,,Ale nic,je to blbost." mávl rukou. "Ah ták, bydlím tady za rohem, dojdu to sama, děkuju."sundala jsem si bundu.Vzal si jí ode mě a já se rychle otočila.Jsem si jistá,že za mnou ještě nějakou dobu koukal.Byla jsem už za rohem, u svých dveří, když jsem uslyšela smích. Nějací ožralci. Cinkali lahvemi.Protočila jsem očima a vytáhla z kapsy klíč.
Šramot,řinkot skla,něčí tělo jak dopadlo na zem a táhlý nepříjemný zvuk,jako když někdo vytuhuje nůž.To jsem slyšela.Bylo to kousek, několik metrů, za rohem....kde byl on. V sekundě jsem byla u rohu a nahlédla do tmavé čtvrti.Strkali do něj a on se bránil.Možná by se i ubránil,kdyby nebyli dva a neměli nože. Když tam půjdu, odhalím se......můžu to zkusit po dobrém. Vydala jsem se rychlým, lidským krokem k nim. "Pánové."řekla jsem líbezně. Budu se snažít to uhrát bez násilí a když bude potřeba...
Když bude potřeba,alespoň se nakrmím.,,Myslím,že by jste ho měli nechat být." Řekla jsem klidně,ale rázně.Moje smysly vycítily nebezpečí a mě se automaticky protáhly špičáky a ani čočky nezakrily teď zase krvavou barvu očí.Rty jsem silně semkla k sobě, aby nešlo nic vidět. Děsí mě to více, než ty oči samotné. "Slečinko, mi nepotřebujeme radit."
,,Já si ale myslím,že ano." Začala jsem se přibližovat. Potichu jsem vrčela. "Dračice mám rád."zakřenil se pro změnu ten druhý. "Radím dobře, odejděte."řekla jsem nepřátelsky. Ani náznak toho, že by se báli. Do nosu mě zase praštila ta jejich vůně.,,Nechte jí být,"stoupl si přede mě hrdinsky Nick."Odstup."řekla jsem rázně.,,Něco ti udělají." Namítl."Věř mi jo?"zašeptala jsem, tak, aby mě ti dva neslyšeli.Odstoupil na krok,ale stejně se držel těsně u mě.,,Slečinko,neměla by sis zahrávat."
"A vy by jste měli odejít a nechat nás na pokoji, nikdo nechce problémy."řekla jsme ještě poněkud klidně.,,Nedá si říct." Zachychotal se a máchnul nožem těsně u mého břicha.Když postupovali dopředu, já stála na místě. "Postoupíš ještě o krok a dobře to nedopadne."zasyčela jsem, až mě to samu vyděsilo. On ten krok ale udělal.Nevím,jak dlouho se udržím neskočit mu po krku.Přesně jsem věděla co teď udělá. Chtěl mne uhodit, ale já lehce chytla jeho ruku. Mohla by jsem ji zlomit jako párátko a ani by jsem to necítila.Na prstě měl malou ranku a díky mé reakci mu z ní začala téct krev."Nerozmyslíte si to?"nakrčila jsem nos, když jsme ucítila tu vůni. Nebylo to jak u zvířat. Tahle byla tak...dokonalá. Objímala mě a hladila. Lahodná a smysluplná.
Chlap jen zavrčel a chtěl mě uhodit druhou rukou. Dřív než to udělal, přelomila jsem mu rameno a on vyjeknul.Čapla jsem ho za ruku a odvlekla za roh.Už nemůžu čekat.Ten druhý jen zbaběle utekl. Slyšela jsme jeho kroky na konci bloku. Utíkal těžce, opilé nohy se mu motaly.
Za tu dobu jsem se naučila nezašpinit, když jsem pila. ten ožralec by si možná zasloužil smrt, ale já nejsem vrah.
Odtáhla jsem ho co nejdál a vrátila se zpátky.,,Jdeme." Chytla jsem Nicka za kapuci a odtáhla ho na světlo. "Není ti nic?"snažila jsem se mluvit klidně a zcela vyrovnaně. Taky jsme zase na několik okamžiků zadržela dech. Ona nikdy nepřestane. Pořád tu žízeň budu cítit, i kdybych zabila celé Los Angeles, budu cítit ten spalující žár v mém hrdle.,,Mě?To spíš tobě.Zbláznila ses?A co to mělo sakra znamenat?" Vyjekl. "Je mi dobře. měl bys jet domů."kývla jsme k jeho autu. Nejbližší světlo bylo až na hlavní silnici.,,Šílíš?Musíš mi říct,jak jsi to udělala a co jsi s ním provedla za tím rohem!"
"Nic se nestalo, prostě na to zapomeň ano?"zavrtěla jsme hlavou.Nedůvěřivě na mě koukal.,,Tu něco máš." Otřel mi koutek. Byla to krev. zmateně na mě koukal. "On tě uhodil?"zeptal se polekaně. "Dobrou noc."řekla jsem tiše a otočila se.
,,Tak počkej sakra." Chytil mě za ruku."Nechtěj nic vědět, viděl jsi, co jsi viděl, měla jsem je nechat, aby tě pořezali?"vydechla jsem nosem.,,Jednou už jsi s tím začala,tak mi řekni,co se to děje."Zaprosil.Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. "Tohle není nic....čim bych se, chtěla chlubit. Jeď domů a už za mnou nechoď."vyškubla jsem svou ruku.Chytil mě za ní ještě pevněji.,,Prosím.."
"Zapomeň na to."smekla jsem prudčeji a on překvapeně koukal. Dřív než mrknul jsem zmizela ve tmě
Opřela jsem se o zeď a zhluboka dýchala.Tohle musí skončit,nemůžu se navěky jen ovládat.
Lov už nebyl nutný po tom incidentu na ulici.
Už tak toho ví moc, doufám, že mě poslechne a nechá mě být.
Několik dnů jsem trávila jen prací. Pracovala jsem a v noci studovala.Teď mám tolik času,předtím jsem si to neuvědomovala.
,,Mami,víš,je mi líto,že jsem se neozvala a...ozvu se zase,už bude víc času." Povzdychla jsem si a odložila telefon.Tak moc jsem jí nechtěla lhát a tak strašně dlouho jsem ji neviděla. Ale teď musím být nějakou dobu sama. Poznala by rozdíl. To jak jsem jiná. Moje postava, oči vlasy, tvář a i hlas se mi změnil.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama