3) Já přeci nejsem taková..

8. ledna 2012 v 17:21 | Andy&Nika |  Jen kapku krve
Další díl a znovu prosíme o komenty :).

,,Zlato.." Odmlčel se na chvíli.,,Prosím,otevři mi.Chybělas mi,takovou dobu ses neozvala." Slyšela jsem,jak se zhluboka nadechl.Slyšela jsem všechno. Roztřeseně jsem svírala svá kolena a snažila se ignorova bzučení mouchy za oknem. Televizi, kde hrál basseballový zápas, o dvě poschodí níž.,,Mischelle,jestli to chceš skončit,tak mi to alespoň řekni do očí.Prosím." Zabouchal silně na dveře.Skoro mi ten zvuk protrhl bubínky. V posledních dnech se celý můj život převrátil vzhůru nohama. Od té noci.

Nasadila jsem si tmavé brýle, aby neviděl mé oči a zhluboka se nadechla. V krku mě pálilo už něco přes dva dny, ale já už nemám tu odvahu.
Když jsem nabrala dostatečné množství kyslíku, pootevřela jsem dveře na malou škvírku.
"Chci konec."zašeptala jsem.,,Nechceš." Řekl přesvědčivě.,,Ale ano,chci." Zavrčela jsem.To ho trochu vystrašilo a ustoupil o krok dál. "Co se ti stalo?Prosím, pusť mě dovnitř, spolu to vyřešíme." Ignorovala jsem jeho chabé a bezpředmětné pokusy otevřít dveře, jeho síla byla oproti té mé nic..
.,,Jdi,je mezi náma kanec." Řekla jsem klidně.Potřebovala jsem nutně nadechnout,ale jakmile bych jednou okusila tu sladkou vůni,nemohla bych se udržet.Už nestihl nic dalšího říct, zabouchla jsem dveře. Silně, ale ne moc, jinak by nejspíš vyletěly a přimáčkly ho ke zdi na druhé straně chodby.Oknem jsem vyskočila ven a nějaký malý klučina na mě zíral z otevřenou pusou.Zase ta potřeba.Ne teď,hlavně ne na něj.K odchodu se neměl a ikdyž já měla potřebu buď utéct za humny, nebo mu vysát všechen život z těla, zůstala jsem zamrzle stát.Vycenila jsem zuby a zavrčela na něj.Splašeně zamrkal očima. Měla jsem tak silnou touhu, ale zmohla jsem se jen na malý krůček vpřed. ´Mischelle, je to dítě!´znělo mi v hlavě. Já přece neublížím dítěti. Tak malému a roztomilému chlapečkovi, který ze mně byl vedle. Viděla jsem, i z takové dálky, jak mu na těle nabíhá husí kůže.Doslova jsem po něm skočila,ale on uhl a vyděšeně utekl.Chytla jsem se stromu a zaryla nehty do kůry,aby mě snad nenapadlo utíkat za nim.Když jsem ruku sundala, zůstaly v ní hluboké rýhy. Schovala jsem se za strom, kde vidět nešlo a schoulila se do klubíčka. Měla jsem takovou potřebu plakat. Tak strašně moc.Nikdy bych nebyla schopná ublížit mu.Teď ale pochybuju sama o sobě.
Slzy mi máčely tvář, jsem tak sama a bezradná. Už předtím, když jsem málem zabila toho muže mi došlo co to může být. Musím se napít,nebo si tou bolestí roztrhám hrdlo.Proč mě to tak spaluje a svazuje?Nemůžu jen tak chodit po ulicích a občas někoho zatáhnout do rohu a prokousnout mu krk. Já nejsem taková, nejsem...krvelačná.
Že se musím naučit taková být,abych neumřela žízní mi došlo už dávno.Vždyť,když ochutnám,je to pak tak snadné.Za stromem jsem vyčkala do noci. Bylo tak snadné sedět tam bez hnutí. Necítila jsem bolest jediného svalu, když jsem se ze zkroucené polohy zvedala.Odchytila jsem si zase nějakého bezdomovce.Svojí žízeň jsem zkrotila tak na dva dny.
Měla jsem tak šílenou chuť, dát si kynuté knedlíky, ale nesnědla jsem ani jedno sousto.
Celý týden jsem chodila s brýlemi na očích a při jakémkoliv kontaktu s člověkem jsem zadržovala dech. Horší je, že sluch zadržet nemůžu. Slyším kolem sebe tolik srdcí a nadlidsky se ovládám, abych je všechny nevyrvala ven. Proklínám toho, kdo mi tohle udělal.Přísahám,že až se mi jednou dostane pod ruku,tak z toho živý nevyvázne.Měl mě tu noc raději zabít.
Několik dalších týdnů jsem seděla zavřená doma. Ale pak jsem musela znovu vylést. Začít pracovat.Nenáviděla jsem se za to,ale byla to moje životní potřeba,musela jsem se najíst.Najedená jsem taky došla do práce.Asi by nebylo dobré vrhnout se tam někomu po krku,i když moje ovládání už se zlepšilo.Jediné co jsem nesměla bylo, dotýkat se jich. Možná by stačil jediný dotyk, ucítit tu teplou měkkou kůži. tak zranitelnou, prosívající životem a taky tou rudou tekutinou. Moje kůže byla taky měkká, ale nesmírně odolná. Vyzkoušela jsem všechno až po bodnutí nožem, nic mi to neudělalo.Vím,že šéf by mě z práce nevyhodil.Stačil jeden pohled na mě a tál.Díky němu jsem se ještě ten den mohla vrátit ke své práci.Převlékla jsem se do žlutomodrých oblečků s logem Jackieho burgery jsou nejlepší, nasadila si čepici a šla za pult. Práci jsem odváděla až mechanicky. Uměle jsem se usmívala na hosty, kterým přišel můj úsměv naprosto přirozený a díky tomu jsem se také dostala na konec pracovní doby.
,,Promiňte,ale už zavíráme." Automaticky jsem se usmála na dva kluky,co právě vešli.Hned na to jsem litovala.Doslova se mi zbíhaly sliny."Chceme jenom koktejl, bude to hned."řekl ten jeden rozjařeně a mrknul na mě. Ten druhý si mě jen mlčky prohlížel. "Dobře."kousla jsem se do rtu-gesto lidskosti. Zavolala jsem na Charlieho, že chtěji dva jahodové koktejly a šla poklidit ze stolů.,,Neznáme se od někud?" Zeptal se mě ten,co na mě mrkal.Hochu neflirtuj,nebo se neudržím. "Ne, myslím že ne, já vás ještě nikde neviděla."řekla jsem mile. Konečně byly jejich koktejly hotové a já jim je donesla. "Přeji příjemný zbytek dne."popřála jsem a čekala, že odejdou. "Určitě sem ještě přijdu, když máte tak hezký personál."řekl onen ´flirtující´ a odešel. "Já tě znám."ten druhý se však nehnul z místa.,,To si nemyslím." Zavrtěla jsem hlavou a oddálila se.Bože,hlavně se na něj nevrhnout.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama