12.) Byt

8. ledna 2012 v 17:29 | Andy&Nika |  Jen kapku krve

Samovolně mi z očí začaly téct slzy.Tohle jsem nechtěla,měl mě poslechnout a držet se ode mě dál.Cítila jsem jeho teplou ruku, která se dotkla mé hlavy. Chci aby mě praštil! Aby se bránil!
On ale neudělal nic, jen jsem cítila jak jeho prsty projely mými vlasy.,,Neovládla jsem se,"zavzlykala jsem.Tiskla jsem se k němu a on místo aby ze mě měl strach,tak mě utěšoval. Jeho tričko se zabarvilo od krve, kterou jsem měla na bradě. On tak strašně voněl a byl tak blízko. Jeho vůně byla daleko silnější než jakýchkoliv jiných lidí. V mžiku jsem se postavila na nohy a hned na to jsem se vrátila s lékárničkou.,,Jsem v pořádku." Zavrtěl hlavou.,,Sice se mi trošku motá hlava,ale jinak v pořádku."
,,Před chvíli jsem měla zajíce,alespoň ti to vydeinfikuju,když už nic jiného." Utřela jsem si slzy.Zadržovala jsem dech, ale už jen ten pohled mě neustále vábil. ´Už né!´ znělo mi v hlavě tak silně až jsem se bála svých vlastních, výhružných myšlenek. Skoro poslepu, jen abych se nedívala na tu rubínově rudou tekutinu, jsem mu krk zalepila a bez námahy ho vytáhla na nohy, které se mu podlamovaly. "Chytni se, vezmu tě domů."zašeptala jsem.,,To je dobrý,dojdu to sám." Vzpíral jsem.Protočila jsem očima a pustila ho.V mžiku se válel na zemi.,,Fakt,teď už víš,že nedojdeš,tak se mě chytni."
Bez velkých potíží jsem ho vytáhla zase na nohy a podepřela ho. Bylo by hodně divné, kdybych ho nesla na zádech, tak jsem ho podepřela tak, že se země dotýkal jen špičkami a šla. Přirovnala bych to k tíze, jakou může mít kabelka.,,Řekni mi,kde bydlíš,abych tě tam mohla zavést." Posadila jsem ho na sedadlo spolujezdce.Něco zamumlal, ale stejně jsem to slyšela, tak jsem nastartovala a jako vzorná řidička se připásala, zapla světla a všechno ostatní. V dáli jsem totiž slyšela houkačku policejního auta.,,Připásej se a kdyby něco,tak jsi pil." Přikázala jsem mu.,,Kdyby nás policajti zastavili,stejně by asi neřešili mě."
"Ne to asi ne, přiznám se, že auto vlastně řídím poprvé."zkousla jsem si ret a on se na mě nevěřícně podíval.Odvezla jsem ho domů,zazvonila jsem u nich doma a nechala jsem ho tam.Byl značně mimo, ale nechtěl si to připouštět. Pořád mlel, že mu nic není. jemu možná ne, ale mnou to otřáslo. On se ke mně přiblížil a já ho málem zabila. To slovíčko málem mi nějak unikalo.Už se ke mě nesmí přiblížit,říkala jsem to i předtím,ale teď to musím nějak dodržet.Mohla jsem ho zabít.Ale svou potřebu jsem už nepodceňovala. Vím, že když nepůjdu lovit, tak tím ohrožuji nejen sebe, ale i lidé kolem mě. A tak jsem ještě tu noc vyrazila zpět do lesa a domů se vrátila za svítáním. Ta bolest v hrdle nikdy doopravdy nepřestala, ale dala se lépe ignorovat.Doufala jsem,že se ta bolest jednou zmírní,že třeba se prostě jenom dostaví hlad a já se najím,ale ne,byla jsem nenasytná.Všechno jídlo jsem z lednice musela vyhodit, protože většina už byla zkažená. A tak jsem až do poledne uklízela. měla bych do do několika minut, ale já nechtěla. Chtěla jsem si pomalu vychutnávat uklízení mého útulného bytu, který se za ten měsíc přeměnil na tmavé doupě.Za chvíli mi ale dojdou peníze a když někdo začala bušit na dveře.S domněním,že je to domovní jsem šla otevřít. Řekla bych, že ten kdo stál za dveřmi mi vyrazil dech, ale se mnou takové věci nic nedělají. "Ahoj."řekl zvesela. "Co tady děláš?"zeptala jsem se místo pozdravu a děkovala, že mám pořád otevřená okna.,,Přišel jsem tě navštívit a něco ti donesl.Věřila bys tomu,že v řeznictví prodávaj krev?" Vešel bez pozvání. Vykulila jsem na něj oči. "Máš to tu moc hezké."položil tu lahev na stůl a zul si boty. "Málé, ale krásné."řekl a rozomile se rohlížel po mém skromném bytečku.,,Neměl bys tu být." Nedokázala jsem pohled odtrhnout od té lahve."Jasně to je v pohodě, nalej si, myslím že já nebudu."zasmál se a naprosto ignoroval mou poznámku.Jeho snaživost byla až směšná a jeho roztomilost k pláči. Jen jsem si povzdychla, V klidu vytáhla neprůhledný hrneček a nalila to do ní, jen pár kapek. Zbytek schovám. Seděli jsme teda tiše v mém obýváku. "Já se moc omlouvám."špitla jsem, ale slyšel mě.,,V pořádku,nabídl jsem ti to." Zasmál se a zapl televizi.,,Jako doma."
"Nicku nemůžeš mi to nabízet, mohlo se ti něco stát...mohl jsi umřít, uvědomuješ si to vůbec?"nakrčila jsem nos a můj hlas nepostrádal dramatičnost, zděšení a taky strašný strach. Možná si to nepřipouštím, ale ano, bála jsem se o jeho život.,,Jo, a já magor jsem pořád tady,s krásnou upírkou a koukám se u ní na televizi." Řekl klidně."Nezlehčuj to!"rozčílila jsem se už. "A nevyslovuj to slovo."nohy jsem si objala rukama a hlavu zabořila ke kolenům.,,Upírka." Řekl schválně nahlas a zřetelně. Asi si myslel, že si dělám legraci, že se popichujeme, ale ono to tak ve skutečnosti není. Nechci taková být a tak se jako následek dostavil pouze můj vzlykot. Hrneček vypadl a několik kapek steklo na linoleum.,,Takhle jsem to nemyslel,já..nechtěl jsem říct nic,co by,co by.." Koktal zmateně."Nechci taková být."vzlykla jsem.,,Mám takovou strašnou chuť na čokoládu,ale vím,že bych jí nedokázala pozřít." Řekla jsem mu ten nejmenší problém,co mě trápil. Slyšela jsem jak se usmál a zvednul se. Hned na to jsem ucítila teplé ruce na svých kolenech. Zase pokouší štěstí?,,Možná jsi...upírka,"ani jemu se to nevyslovovalo lehce.,,Ale povahově jsi pořád stejná,hodná,jen teď občas piješ lidem krev." Zasmál se nad slovním obratem."Ale já nechci. Chci zpátky svůj vlastní život."argumentovala jsem a hlavu neoddělala od kolen.,,Tak to hned nevzdávej." Povzdych si."Nic nevzdávám, už dávno jsem se vyvztekala, teď me to jen strašně moc mrzí."zašeptala jsem.,,Máš ráda nákupy?" Zůžil oči. "Tak normálně."zvedla jsem hlavu. koukal by do zarudlých očí, kdyby ty oči mohly zarudnout.,,Tak to je smůla,protože já je miluju a ty budeš muset snést odpoledne se mnou." Řekl nadšeně a zatáhl mě do mé ložnice,nebylo tak těžké uhodnout,kde je,když to byla druhá místnost.,,Vyberu ti něco na sebe." Otevřel mou skříň. "V módě teda nepokulháváš."řekl uznale a tahal jedny šaty za druhými.,,Můj dřívější život byl...úžasný." Řekla jsem,abych věci uvedla na pravou míru."Povídej mi o něm."usmál se a prohlížel si všechny věci. "Bydlím v tomhle zapadákově, ale to proto, že nemám ráda velké prostorné byty. Tenhle je malý a prosluněný a blízko toho, co potřebuju. Když jsem dostudovala, přestěhovala jsem se právě sem a potkala tady Davida.."pousmála jsem se.,,Zamilovala jsem se a moji rodiče ho měli taky rádi.Táta trochu míň,však víš,jak to chodí." Usmála jsem se.,,Moji rodiče jsou docela bohatí,ale nechtěla jsem,aby mě živili a tak jsem si našla práci."
"Chybí ti?"sednul si vedle mě. "Neměla jsem moc příležitostí, aby se mi stýskalo.."
Shlédla jsem všechno oblečení,co mi přichystal.,,Ale přesto..ano,chybí."
"Počkám vedle."kývnul a já se teda převlékla. TAk dlouho jsem nenakupovala.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama